pondělí 10. února 2014

Audio a audiovizuální záznamy jako důkaz u soudu

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13.9.2006, sp. zn. I. ÚS 191/05

Tento nález Ústavního soudu ČR stanovil obecné podmínky pro použitelnost nahrávek pořízených soukromými osobami v jednotlivých druzích řízení. Ústavní soud uvedl, že otázka nahrávání soukromých projevů člověka je hodna nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, času hovoru atd. Podle Ústavního soudu český ústavní pořádek připouští průlom do této ochrany jen, pokud se tak děje výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti. Podle Ústavního soudu sem spadá obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby byly takové činy zjištěny a potrestány.

Ústavní soud dále uvedl, že je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat si vlastní telefonické hovory, neboť existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem hovoru zaznamenán. Pokud i přesto volající uskutečňuje telefonát s druhou osobou, lze dovodit, že tím souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu. Nicméně použití tohoto důkazu v občanském soudním řízení je možné pouze, pokud s tím souhlasí i druhý účastník telefonního hovoru, neboť záznam telefonního hovoru je záznam projevu osobní povahy, a tak může být použit volajícím pouze se souhlasem volaného.

Z odůvodnění tohoto nálezu tedy vyplynuly základní podmínky, které rozvíjela další soudní rozhodnutí, a to přípustnost použití nahrávek pořízených soukromou osobou jako důkaz v trestním řízení a velmi omezené použití těchto nahrávek k občanském soudním (civilním) řízení, kde je možné je použít pouze, pokud s tím obě strany sporu souhlasí. Vzhledem k tomu, že důkaz předložený jednou stranou zpravidla zpochybňuje tvrzení a důkazy druhé strany sporu, je podle Ústavního soudu v občanském soudním řízení nahrávka pořízená jen jednou ze stran sporu prakticky nepoužitelná.

Žádné komentáře:

Okomentovat